Kateřina Sam - rozhovor o vědě a rodině

Dr. Kateřina Sam, držitelka grantu Martiny Roeselové za rok 2017, vystudovala zoologii a biologii ekosystémů na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, kde také získala v roce 2013 doktorát. V následujících letech působila na Jihočeské univerzitě, posléze krátce na Kodaňské univerzitě v Dánsku a nakonec na Griffith University v australském Brisbane. V roce 2017 se vrátila do Českých Budějovic, aby zde vedla Laboratoř multitrofických interakcí na Entomologickém ústavu Biologického centra Akademie věd ČR. Rok na to obdržela prestižní ERC Starting Grant. Ve svém výzkumu se věnuje tématům z oblasti zoologie, ekologie a behaviorální ekologie. Má jedno dítě a čeká druhé.

V Biologickém centru AV ČR v Českých Budějovicích vedete vlastní laboratoř. Na čem pracujete?

Zabývám se různými aspekty komunikace mezi rostlinami, hmyzem a jejich predátory. Specificky se moji studenti zabývají tím, jak a jestli jsou ptáci schopni detekovat hmyz na rostlině pomocí těkavých látek, které rostliny při napadení hmyzem produkují, nebo tím, jak býložravý hmyz reaguje na přítomnost a nepřímé pobytové stopy ptáků a pavouků na rostlinách. Ve velkých projektech se pak zabýváme tlakem, který predátoři na hmyz vyvíjejí, a jaký to má vliv na společenstva anebo fitness rostlin. Tyto velké projekty mi momentálně běží v Japonsku, Číně, Malajsii, Papui-Nové Guinei, Austrálii a Jižní Africe.

Během postdoktorské stáže, kdy se vědci zpravidla soustředí na svou kariéru, jste založila rodinu. Zdá se ale, že vás to moc nezpomalilo, že jste se dokázala prosadit a nakonec jste dostala nabídku vrátit se do Čech, abyste tu vedla vlastní laboratoř. To byly vašemu synovi téměř tři roky. Hned rok na to jste získala ERC Starting Grant, kterým se může pyšnit jen několik vašich vědeckých kolegů v ČR. Jak se vám daří skloubit mateřství a úspěšnou vědeckou kariéru?

Diář a různé organizéry se staly neoddělitelnou součástí mého já. Tak jako vím, co budu dělat pozítří ve dvě odpoledne, tak vím, do kterého šuplíku mrazáku mám sáhnout pro 100 g celeru, které budu potřebovat za hodinu do lasagní k večeři. Evidence toho, ve které zemi mám které vybavení, který student přeletí který den a kam a do kdy musím kde podat žádost o vědecká povolení, se jednoduše staly téměř stejně důležité jako termín očkování psa či seznam toho, co mám v kterém šuplíku mrazáku. Nepořádek se stal mým úhlavním nepřítelem. Jednou si mě přijeli vyfotit do mé kanceláře pro jeden denní tisk. Když pan fotograf shlédl můj stůl, tak prohodil, že vypadá dost nevědecky, nevěrohodně a uklizeně, a poprosil mě, jestli by mi nevadilo se vyfotit za stolem mé studentky, která tam měla neskutečný chaos.

To vám tedy moc času na vlastní výzkum asi moc nezbývá.

Ano popravdě, přijde mi, že jsem už více manažer než vědec. Momentálně mám 9 doktorských studentů, 3 mladší a dalších 8 zaměstnanců. K tomu jsem zástupcem na oddělení, které má téměř 50 dalších zaměstnanců. A když přijde denně s dotazem polovina studentů, k tomu se přidá pár organizačních věcí v terénu, nějaká zaseklá povolení, víza, neprovedené platby, tak si ke své vědecké práci sedám ve 3 odpoledne.

Proto jsem se musela velmi rychle naučit být velmi efektivní a poprat se s tím, že mám 8 pracovních hodin denně a do těch se musím vejít. Už si nemůžu dovolit sedět nad odstavcem několik hodin. Teď prostě sednu a za den musím mít celý první rukopis článku napsaný. Každé ráno si proto zreviduji plán, nastavím, kolik času bych chtěla čím strávit, vyhradím čas na pohromy a nečekané schůzky ze strany studentů, k tomu naplánuji, co je třeba zvládnout cestou z práce, doma na zahradě, co bude k večeři a pak už jen „jedu“. Samozřejmě, nehody se stávají, proto už se nepozastavuji nad maminkami, které těsně před půlnocí shání v supermarketu bílou košili na zítřejší besídku. Abstrakty a grantové zprávy odesílané minutu před termínem (v lepším případě) jsem již také přestala počítat.

V roce 2017 jste získala Pamětní grant Martiny Roeselové, který podporuje vědce a vědkyně s dětmi v předškolním věku snažící se během intenzivních rodičovských povinností udržet krok se špičkovou vědou. V čem vám konkrétně grant pomohl?

Umožnil mi brát syna sebou na konference, do terénu, sehnat mu tam chůvu na dny, kdy se mnou nemohl do pralesa. Tím, že jsem si ho mohla vzít s sebou třeba i na dva měsíce do Austrálie nebo na Papuu, jsem si ušetřila spoustu organizačních i vlastních emočních problémů. Přijde mi totiž, že proto, aby česká matka obstála před okolím, musela by s dítětem sedět tři roky na zadku doma. Pakliže ho dá do jeslí, aby mohla jít do kanceláře, tak ho zanedbává. A pakliže si ho naopak vezme s sebou do práce či terénu, tak ho ohrožuje na životě. Mně se osvědčilo to „ohrožování na životě“ a myslím, že i můj syn si to dost užil. Pamětní grant mi velmi pomohl to vše finančně zvládnout.

Co soudíte obecně o situaci vědkyň-matek v českém prostředí?

Vrátila jsme se z Austrálie do Čech právě proto, že si myslím, že je tady situace výrazně lepší než v mnohých dalších zemích. Zejména u nás na ústavu se cítím velmi dobře. Ještě nikdy jsem se tu nesetkala s nějakou diskriminací. Spíše naopak. Mohu si vesměs vybrat ze dvou školek, které jsou obě v kampusu a berou děti od jednoho roku. Přijde mi pěkné, že se tu nikdo nepozastavuje nad tím, že se žena rozhodne mít děti během doktorátu nebo postdoka, kdy už jí je tak jako tak téměř třicet.

V Austrálii, kde jsem byla na postdoku, jsem to tak necítila. To byl synovi rok až dva a všichni si ťukali na čelo, proč že si kazím kariéru a život. Ani jedna z mých tamních kolegyň si prý ještě nemůže dovolit rodinu, a to je jim už kolem 35. Školka v kampusu nebyla a ty soukromé byly finančně nedostupné. Od ženy se očekávalo, že se po případném šestinedělí vrátí plně funkční na plný úvazek. Celé dva roky jsem řešila práci s dítětem na ruce a musím říct, že jsem se z toho málem zhroutila. Najít jinou pozici s částečným úvazkem se mi za dva roky nepodařilo.

Proto jsem neváhala ani minutu, když přišla nabídka vrátit se zpět sem k nám. Manžel se naštěstí také nechal přesvědčit poměrně lehce. Tady moje okolí nepovažuje za problém, když mi najednou pošlou syna domů s neštovicemi a já oznámím, že budu dalších pár dní pracovat z domova. Ale věřím, že ne všude je situace taková jako u nás. Často slýchávám povzdechy maminek z různých institutů z Prahy, že ony institucionální školky nemají. Já mám navíc ohromnou výhodu v tom, že dělám ekologii, kde se dá spousta pokusů zvládnout s dítětem. Maminky pracující například v laboratořích mají podle mě situaci mnohem složitější.

Nicméně, stále mi přijde, že největším nepřítelem české vědkyně je její ženské okolí. Spousta žen stále věří, že být doma s dítětem tři až čtyři roky je jediná a správná cesta. Jakmile se jiná matka rozhodne pro dřívější návrat do zaměstnání, je často šmahem a velmi nelítostně odsouzena. Za mě osobně jsou diskuze o tom, jak umožnit matkám rychlejší návrat na pracovní trh, mnohem důležitější než nedávné debaty o tom, jak zvýšit rodičovský příspěvek.

Vaše rodina se brzy opět rozroste, jaké jsou vaše další (rodinné i pracovní) plány?

Přežít to . Bohužel jsem se v minulých letech stala maminkou několika andílků, tak teď již jen pevně doufáme, že se vysněného miminka na podzim ve zdraví dočkáme. Doma asi budeme mít dost veselo, ale studenty pomalu navykám samostatnosti a mé nepřítomnosti. Teď jsem například byla během šesti týdnů na šesti konferencích a vrátila se k týmu, který fungoval víceméně samostatně. Ale přesto si plánuji najít pomocnici, protože jednoduše nebudu moct rozjetý projekt nechat ladem příliš dlouho. Zároveň se chci brzo vrátit ke svým studentům. Přivezla jsme si je do Čech z Číny, Malajsie, Papui, Kolumbie i Indie. Mám za ně pocit zodpovědnosti, protože se na následující čtyři roky tak trochu stali součástí mé rodiny. Takže si přes Vánoce nejspíš trochu odpočnu, pak vypravím v únoru týmy do terénu a v březnu nejspíš začnu psát nový výzkumný projekt, protože potřebuji na rok 2020 zajistit financování několika mých dřívějších zaměstnanců a studentů. V posledních letech mě nadchly vztahy pavouků a ptáků, tak se na psaní a zkoumání v této oblasti moc těším. ERC projekt mi nicméně poběží ještě 4 roky, takže o zábavu a problémy odehrávající se v některé ze šesti zemí, kde pracujeme, nebude nouze.